Je to dobrý pocit provozovat domácnost na slunce, ovšem jezdit na slunko je už vyloženě frajeřina.

Toto je díl 8 z 11 seriálu Moje elektromobilita

Mou prvotní motivací bylo pořídit si přibližovadlo, kterým se pohodlně dopravím do 4km blízkého, ale o 150m níže položeného města na nákupy. Ecooter tomuto požadavku vyhověl úplně bez problémů. A nejen to, potvrdila jsem si, že s tím můžu jezdit i do práce (36km). Popravdě mě ta věc úplně nadchla, protože jezdit na dvou kolech je nádherně efektivní způsob dopravy, a jezdit na doma vyrobenou elektřinu – to vážně nemá chybu. A taky je to příjemné, se vozit na dvou kolech.

Ověřila jsem si v praxi, že ten potenciál je obrovský. A začala jsem kriticky přemýšlet nad těmi limity, které jsem si úplně na začátku stanovila. Především maximální rychlost. Na moji primární trasu netřeba více, nicméně jezdit padesátkou meziměstsky na delší vzdálenosti je už trochu nebezpečné na to, aby to mělo být rutinní. Trochu frustrující bylo zjištění, že omezení maximální rychlosti je na Ecooteru E1S elektronické – jelo by to rychleji, kdyby ta čínská inteligence nezasahovala. Ale abych jí nekřivdila – kdosi mi říkal, že je na tu maximálku možná dimenzovaná i řídící jednotka, nemusí to být jen v software. Ale to se možná nikdy nedovím, (nejen) Ecooter je černá skříňka s velmi krátkým životním cyklem jednotlivých verzí, takže pokoušet se o nějaké reverzní inženýrství je marná snaha.

Tím, že jsem ochutnala jednostopou elektromobilitu mě nasměrovalo na cestu, po které přede mnou kráčela už fůra lidí – je to hrozně návykové a člověk chce víc. Už při koupi Ecooteru mi majitel CLS nabídnul možnost zpětného odkupu a výměny za silnější stroj. Po prvních stovkách ujetých kilometrech jsem o možností výměny začala přemýšlet, někde kolem osmi set jsem se rozhodla, a téměř přesně po tisícovce spokojeně najetých km jsem výměnu zrealizovala.

Pro mě dostupnou alternativou byl buďto vyšší model Ecooter nebo NIU GTS Sport – oba s režimy SPORT, který umožní rozjet to až na limit motoru, něco kolem 80kmh. Ecooter E2R má silnější motor 4kWa je rychlejší, Niu má motor jen 3kW, zato má větší, 14-cti palcová kola. Oba mají dvě 60V baterie s celkovou kapacitou 52Ah. Shlédla jsem asi dvě hodiny videí, a bylo rozhodnuto – jezdit s maličkými kolečky devadesátkou po Vysočině nebyla úplně lákavá vidina. Niu z recenzí na mě navíc působil víc jako motorka a méně jako gadget.

K výměně došlo bez problémů – pan Stehlík z CLS Deal mi navrhnul odkupovou cenu, která mi přišla férová, a opět zařídil úplně všechno, stačilo zaplatit fakturu a poslat mu plné moci nutné pro jednání na registru vozidel. Jediné, co si musím zařídit sama, je zrušení povinného ručení na první skútr.

Asi po 14 dnech přijel s motorkou, tentokrát už s SPZ. Už na první pohled na mě Niu zapůsobil větší, mohutnější.  A když jsem se na něj posadila, byl zřetelně vyšší. Takový ten první dojem po bezprostředním srovnání byl – hmm, tak tohle je už opravdická motorka… A tento dojem zesílil hned po první jízdě a přidal se k němu i pocit většího bezpečí – objektivně to jezdí rychleji, ale subjektivně se to nezdá. Větší kola a možná i něco dalšího způsobuje, že je ta jízda ta nějak stabilnější.

Vyloženě mě nadchnul plyn – žádné to divoké poskakování, jak u Ecooteru, kde je to tak jaksi vyp/zap. Dá se to rozjet pěkně pomaloučku, a plynule to zrychlovat, nebo bez potíží držet rychlost. Řekla bych, že pro začátečníky je ten Ecooterový plyn vyloženě krutý. V jedné recenzi se zmiňovali o tom skákavém plynu i u silnější verze Ecooteru – no, tak to si raději ani nechci představovat, to trhání.

Recenze na Niu praví (a příručka naznačuje), že Niu rekuperuje při brždění. Neměla jsem ještě možnost si to ověřit, ale mám takový pocit, že to tak snad i je – při brždění je velmi mírně slyšet a cítit projev motoru, na Ecooteru cítíte jen mechanický účinek brzd. To je samozřejmě daleko inteligentnější způsob rekuperace, protože, popravdě, ta v podání Ecooteru je tak trochu nepoužitelná.

Niu nabízí tři režimy jízdy, mezi kterými se jednoduše a intuitivně přepíná pravou rukou, takže po vjezdu do města stačí “ubrat” na prostřední režim, a nemůžete překročit padesátku.

Jo, a Niu nevyhrává žádné písničky, jediný zvuk, který běžně vydává, je akceptovatelný signál blinkrů.

Jak e-kolo před lety, tak Ecooter vydával při jistém zatížení motoru (při prudkém rozjezdu nebo při jízdě do prudkého kopce) takový falešný zvuk rezonujícího motoru; myslela jsem, že s tím bude třeba se smířit. No, není to tak, Niu jede pěkně potichoučku i do kopce, a nenachytala jsem jej dosud, že by falešně zpíval.

Větší kola, tak to je obrovský rozdíl. Část mé cesty z domova je řekněme téměř off-road, hrubý štěrk, kameny, větvičky, to celé navíc – jak jinak – do prudkého kopce. Zvýšení kvality jízdy na tomhle úseku je obrovské.

Na závěry je ještě brzo, ale moje doporučení je jasné: pokud uvažujete o e-skútru, běžte rovnou do ekvivalentu 125cm3 motoru, pokud nejste vyloženě ryze městští jezdci. Chcete-li si pořídit ten slabší na zkoušku, zkuste koupit ojetinu. Koneckonců, mělo by jich na trhu být dost, nejsem totiž jediná, která takřka nový vyměňuje za silnější. V obou případech ušetříte 🙂

 

 

 

 

Další díly seriálu<< Zkušenosti po 600kmDouška o konceptu elektromobility >>