Amortizace motorky (počítáno podle ušetřeného benzínu) je po třetí sezóně s celkovým nájezdem 11000km někde kolem třiceti procent, což je slušné. Protože pokud ji nějakou nehodou nezruším nebo se v ní něco neporouchá, je docela slušná šance, že se časem skutečně na úspoře drahého benzínu zaplatí. Investice do ní byly letošní sezónu minimální – vyměnila jsem gumy a dopřála si nový pinlock do přilby. Stav motorky je subjektivně stále dobrý, jen mám pocit, že více slyším zvuk motoru.

Baterie jsou v pohodě, jen mám pocit, že se jedna z nich více rozjíždí vůči té druhé. Protože je většinou nabíjím mimo motorku, nevím, která je která. Ovšem na dojezd to vliv nemá, ten je určený hlavně teplotou, a stále svou cca 2×35 km dlouhou cestu do práce a zpět dávám na jediné nabití. Jen občas se mi stává, že končím pod 15% SOC, takže na želvu.

Milník 10kkm, v listopadu je tam přesně o tisícovku více

Motorku jsem doma nabíjela prakticky celou sezónu jen ze slunce, což mi umožnilo rozšíření elektrárny o třetí sadu baterií. I za oblačného dne mohu nabíjet, protože 700Ah baterie a modernizovaný DC rozvaděč pokryje oblaka bez problémů. Frekvence nabíjení doma se mi ustálila přibližně na jednou týdně, jinak dobíjím v práci.

Poprvé jsem na podzim motorku položila. Při návratu domů z práce, v páteční večer, až prakticky na konci celé cesty, na krátkém úseku, který je dnem ode dne v horším stavu: prudké stoupání nezpevněné cesty s vyjetými kolejemi od těžké techniky, s hromadícím se hrubým štěrkem a kameny ze svahu výše. V pomalé rychlosti se mi na kamenech smeklo přední kolo a stáhlo mě to do vyjeté koleje, načež jsem se ukázkově položila na pravou stranu. Náraz do kolena, kyčle, lokte a ramene odchytily chrániče a nárt nohy zachránila zpevněná bota. Trochu citlivý jsem měla i malíček na ruce, naštěstí asi největší ránu do ruky jsem dostala do zpevněných míst rukavice. Jestli jsem se třískla do hlavy, toho jsem si ani nevšimla – každopádně helma je v pořádku. Motorka je trochu škráblá na plastu, ale nic vážného.

Takže nakonec velmi poučný pád: ještě ráno jsem zvažovala, zda si do očekávaného horkého dne navléct celý mundúr, a nakonec jsem si jej skutečně i navlékla, což mě ušetřilo možného vážnějšího úrazu. Koleno bylo ostatně odřené i pod chráničem – asi od textilu, kalhoty nemám tak obepnuté, jak se doporučuje. Rozmýšlení, jak se na jízdu obléct, si napříště už dočista odpustím, a možná i pevnější letní rukavice si časem pořídím.

Každopádně, úvahy o tom, zda se na skútr relativně drahé oblečení vyplatí, jsou pro mne už zcela bezpředmětné.

Tento post píšu začátkem listopadu, kdy je stále docela teplo, takže jezdit by se dalo. Jenže po změně času se vracívám z práce za úplné tmy, a popravdě je ta jízda lesy docela adrenalinová hlavně kvůli oslňujícím protijedoucím autům. Reflektor NIU je velmi ostrý a účinný, má ale dost nepříjemnou, zcela bílou barvu. Protijedoucí řidiči mi dávají najevo svou nevoli tím, že na mě prostě pustí dálková světla, a i když jim probliknu svá dálková aby si uvědomili, že s tím nic nenadělám, někteří to neztlumí. Několikrát mě tím dostali do velmi nepříjemných situací, které nemám zapotřebí. Další problém při jízdě v noci jsou zatáčky – reflektor (ani ten dálkový) do zatáčky nedosvítí, takže ostřejší zatáčky jsou jízdou do tmy. No a přičtu-li ještě přemnoženou zvěř a vlhké kluzké listí na vozovce, je to o život. Takže motorku i letos v listopadu zazimuju, a už se pomalu těším, že ji na jaře zase vytáhnu.