Nejdřív jsem si stanovila parametry, co by měl stroj umět. Nejdříve ty skutečně povinné:

Technologie: elektrický, to je jasné. Žila jsem nějakou dobu ve Španělsku, a tam se mi ty uřvané benzínové skútry naprosto zprotivily. Jako dopravní prostředek jsou jistě prima, ale zkrátka hrozně řvou a smrdí. Pro mě vyloučeno.

Baterie: lithiové. Něco málo o výdrži cyklovaného olova vím, a rozhodně nemám v úmyslu svou chybu zopakovat. Nejraději LiFeYPO4 – ty mi přijdou nejbezpečnější, ale uznávám, že Li-ionové sestavené z Elonových buřtíků mají vyšší energetickou hustotu a jsou tedy trochu mobilnější protože mají vyšší energetickou hustotu.

Motor: aspoň 3kW. Ten na kole měl 250W a do kopce se smažil, a ještě si nechal vydatně pomáhat. 3kW by měl do našeho kopce vyvést při přiměřeném týrání.

Dojezd: minimálně 50km. Víc by bylo milé, méně už nepraktické.

Rychlost: postačí mi padesátka. Jistě to na rovince pojede i rychleji.

Rekuperace: jsou takoví, kteří tvrdí, že rekuperace nebude s 200kg vozidlem (vč. jezdce) k ničemu dobrá, jen komplikuje konstrukci. Profil jedné mé delší trasy jízd je ale specifický – cestu tam jedu do kopce, vracím se téměř 10km sešupem na volnoběh, a na konci cesty na mě čeká náš slavný kopec. Bylo by dobré baterii před závěrečným stoupáním alespoň trochu oživit, neumím to přepočítat na watthodiny, ale někdo fyziky znalejší by to jistě snadno vypočítal, a já si tipuju, že nějaká ta stovka Wh by to být měla.

Bude-li strojů, které projdou tímto základním sítem více, pak z nich bych brala takový, který bude mít větší kola než ta maličká 12-ti palcová. Protože i když vyjedu kopec, dostanu se na hodně provizorní polňačku, na které bych se na malých kolech zabila.

No a nerada čínské produkty, ale to je bohužel nerealistické přání, moci si pořídit něco českého, nebo aspoň německého, či italského.

Ještě před pár lety se nedalo najít téměř nic, občas jen nějaká aktualita, že zase BMW má třeba novou skvělou e-motorku, k mání za milión. Čili nic praktického. Nedávno ale rozvířila zdejší stojaté vody trhu elektrických motorek ta nesympatická zelená obluda, a k ni se pak naštěstí přidaly další firmy a firmičky. A najednou to vypadalo, že vybírat je z čeho, vždyť těch motorek na baterku tam byla spousta. Mám pocit, že naši motorističtí odborníci jsou elektroskeptiky, kteří by se o něco elektrického na dvou kolech nikdy ani neotřeli, proto na ně zjevně nabídka našich eshopů nemíří. Míří na naivní nadšence, kteří jsou ochotni uvěřit, že za 20 tisíc skutečně pořídí funkční stroj. Jistě, předváděcí jízdu tyhle levné strojky s olověnými bateriemi jistě zvládnou, možná ještě i pár stovek kilometrů s tím najezdí, nicméně pak nevyhnutelně budou muset kupovat baterie nové, a po třetí výměně nejpozději je to přestane bavit, protože po přepočtu na kilometry stojí olovo určitě víc než benzín.

Mým představám z nabídek vyhovovaly jen některé stroje Ecooter a NIU, oba číňani, ačkoliv na jednom českém webu, který si asi nedělal dobré rešerše jsem se dočetla, že Ecooter je německý stroj. Bohužel není, vážně ani omylem. Ani jeden z těch strojů nenabízel větší kola než ty dvanáctky, dobrá, co se dá dělat.

Evropské stroje (Vespa, BMW) jsou v nabídce taky, ale ty cenou dosahují výšin lepších aut.

Skútry NIU, které by odpovídaly mým představám o výkonu motoru, jsou ale cenově přes 100 tisíc, kdepak, tolik do toho dát nechci. A tak jsem se vrhla na výběr z modelů Ecooter.

Strefila jsem se akorát do období mezi dvěma generacemi Ecooterů, staré už přestala zelená obluda nabízet, nové ještě neměla. Ulevilo se mi, že jsem našla sympatickou firmu CLS Deal, která mi můj model Ecooter E1S sehnala a dokonce to bylo o něco levnější než od obludy.

E1S sliboval baterii 60V/32Ah, motor 3kW, dojezd 80km, a neměl být, narozdíl od dražšího modelu, vybavený datovou komunikací s cloudem někde na čínském serveru, kterému by bonzoval svůj pohyb – jak jinak, čistě pro účely dohledání stroje v případě krádeže. Výborně – nebudu sledovaná a ještě ušetřím. Po shlédnutí několika videoblogů jsem se začala mírně obávat akustického projevu tohoto stroje: číňan se rozhodl vybavit jej nevkusnými elektrickými retro zvuky, připomínající první ozvučené hry na procesorech Z80. Jakýsi Němec ukazoval postup, jak se přes aplikaci z mobilu se skútrem spojit (z videa nebylo jasné jak, snad BT?) a zvuky změnit. To mě uklidnilo a dál jsem už to neřešila. Hlavně že to nějak jde, zbytek vyřeším později. No, nakonec to ale nebylo tak jednoduché…

Specialitou skútrů Ecooter je, že motor není v náboji kola, ale je v těžišti stroje, a pohon se na kolo přenáší řemenem. Zprvu se mi ta idea moc nelíbila – komplikuje to původně velmi jednoduchou konstrukci, a tím potenciálně i poruchovost. Nicméně zjednodušuje to výměnu kola nebo přezutí. Vzpomínám si na svoje staré e-kolo, na kterém jsem měnila jen přední duši, u zadního kola jsem neměla ponětí, jak jej demontovat.

Dobře, rozhodnuto, jedeme dál – koupit to, zaregistrovat se, a naučit se na tom jezdit.

 

 

 

Další díly seriálu

<< 1. Pokus první: e-Kolo3. Koupě a první zkušenosti >>