Od doby, kdy jsem začala vyvíjet na volné noze, a to je už nějaký ten pátek, používám domácí servery. Původně sloužil vlastně jen jako print a fileserver a šlo jen o další pc s MS systémem. V okamžiku, kdy jsem se seznámila s linuxem, stal se ze serveru zcela pod mou kontrolou nedocenitelný pomocník. Evoluce pak pokračovala logickou cestou – na vlastní server jsem si přesunula i své domény a spustila jsem i vlastní poštovní server a spoustu dalších služeb, které usnadňují vývoj, jako git, RMS a další. Dnes na tomto serveru hostuji více domén, a funguje k mé spokojenosti. A ve skutečnosti už provozuji serverů vícero, kvůli redundanci a především kvůli bezpečnosti.

Toto je díl 18 z 23 seriálu Projekt domácího serveru

Noctua L12S – teplota plně zatíženého Ryzenu 5 5600 nyní max 65° C  a tam už při trvající zátěži drží. Bez zátěže kolem 30° C

Serveru jsem po dalším roce runtime dopřála trochu výkonnější chladič, Noctuu L12S, která by měla uchladit až 100W TDP. Při těžším zatížení se mi můj Ryzen 5 5600 zahříval na nějakých 75° C, což není na řadu 5000 zas až tak moc, ale proč mu neulevit. Současně jsem se taky rozhoupala pro čtvrtý modul 16GB paměti, server tedy nově jede s pamětí 64GB, a zdá se, že v dual channelu:

dmidecode -t memory | grep CHANNEL
Bank Locator: P0 CHANNEL A
Bank Locator: P0 CHANNEL A
Bank Locator: P0 CHANNEL B
Bank Locator: P0 CHANNEL B

Koho tedy zajímá kompatibilita starších DD4 HyperX Fury s novějšími Kingston Fury Beast, můžu mu ji potvrdit.

Samotná montáž jednoduchá – shutdown, deska ze skříně ven, osazení paměti a chladiče a pak krátký memtest. Bez problémů. Zpětná montáž měla být taky tak jednoduchá: vrátit desku do skříně, zapojit všechny konektory, nakonec pak SATA konektory do Backplane CRM-625. Ten je výhodný nejen proto, že drží disky Raid pole pěkně úhledně pohromadě a vnáší trochu pořádku do kabeláže, ale taky proto, že si člověk ušetří zastrkávání SATA napájení do každého z disků. U sedmi disků v jedné skříni je to už fakt nepříjemné, protože tolik konektorů SFX ATX zdroj nemá, je nutné je všelijak rozdvojovat.

Backplane 6×2,5 SATA

Chieftec CRM-625 má vzadu krom šesti SATA portů ještě dva 4-pin molex konektory. Zapojovala jsem oba dva. V mírném stresu, po hmatu, prostě tam oba šly pěkně pevně zasunout. Po zapnutí měniče ale deska nenaběhla. Ani podruhé, ani napotřetí – kontrolka na desce jen krátce problikla a pak to chcíplo. Vypínala se deska i ATX zdroj. Po chvíli přemýšlení, kontrole zapojení všech konektorů jsem pak došla až k backplane, molex konektory jsem vysunula, a teprve při manipulaci s nimi jsem si uvědomila, že cítím charakteristický pach něčeho škvařícího se na DPS. Bože, průšvih, říkala jsem si. Nenapadlo mě nic lepšího, backplane odpojit a připojit znovu a zkusit to znovu nahodit. Tentokrát už podle zvuku měniče bylo jasné, že se něco pořádně podělalo…

Nevím jistě, co se vlastně stalo – možná jsem zapomněla vypnout po shutdown serveru měnič, takže jsem backplane připojovala pod proudem na 5V větvi.

Nádech, cigareta. Dobře – sbohem backplane, zapojím ty disky postaru napřímo, naplánovala jsem si konstruktivní řešení v touze celou tu záležitost ukončit. Jistě, napadlo mě, že špatně zapojené napájení disků může odpálit i disky, ale to jsem si v tu chvíli nechtěla připustit. Takže jsem po domě sehnala všechny ty rozdvojky SATA napájení a přechodky molex – Sata, a celou tu diskotéku nějak zdrátovala. Server opět nenaběhl. Takže desku i s disky opět ven pěkně na stůl a začala jsem to zkoušet. Po různých kombinacích jsem pak došla k tomu, že jeden ze šesti disků v backplane brání serveru naskočit, nejspíš zkrat a následná ochrana PSU. No, mám Raid6, jeden disk oželím. Konečně to nastartovalo, ovšem selhalo sestavení pole a tím pádem fstab a crypttab a server se zastavoval v nedokončeném bootu bez nastartovaných síťových služeb. Bylo jasné, že se to podělalo hodně, a už jsem na pozadí přemýšlela, kolik hodin práce mi potrvá, než to spustím do obnovené zálohy.

No nic, zaremovala jsem příslušné záznamy v fstab a crypttab, abych mohla dál zachraňovat už na pořádné klávesnici vzdáleně, desku s disky vrátila do serverovny.

Přišla jsem pak na dvě věci: čtyři disky z původního šestidiskového raid pole se zdály že přežily – alespoň mdadm –examine /dev/sdX mi z nich načetl raid hlavičky. Pátý disk se systému nehlásil vůbec. Přišla jsem tedy o dva disky, pole by ale mělo být funkční. Druhá věc: mdadm odmítal pole sestavit. Pokud jsem jej ukecala výslovně, udělal to, ale sestavil jej jako raid0. Špatně. Po půlhodině googlení jsem pak našla ten správný příkaz:

mdadm –assemble /dev/md0 /dev/sda /dev/sdb /dev/sdc /dev/sdd –run

Podařilo se mi tedy vyhnout argumentu –force a přiměla degradované pole ke startu.

Pole ožilo, výborně. Zkusit ruční odemčení zašifrovaného kontejneru: aleluja, číslo pět žije.

Ručně to všechno namountovala, pro jistotu jsem to vše zazálohovala a nahodila všechny služby. Sláva, ať žije raid 6!

Příští den jsem pak identifikovala našla ten pátý chcíplý disk a nahradila jsem jej fyzicky za jeden šuplíkový a pak jej do pole přidala. Přidání disku do kriticky degradovaného pole a jeho reshape (bez paritního disku, pomocí které by bylo možné případné chyby opravovat) je operace psychicky náročná. Jediná chybka čtení se vloudí a může být problém, podobný jako u degradovaného raid5. Data jsem ale měla odložená bokem, takže jsem to moc neřešila, navíc to doběhlo přibližně do hodinky. Po nějaké době jsem sehnala šestý disk, a pole je zase v plné palbě.

Poučení:

Raid6 je skvělý, protože data jsou opravdu cennější než jejich nosič. Zálohy jsou samozřejmě nutné, ale obnova serveru ze zálohy nemusí být vždy úplně jednoduchá, hlavně u databází, protože data db serveru se nezálohují jako binární data serveru (protože by bylo třeba server během zálohy odstavit), ale scriptují se jako nekonečné řady insertů do obrovitánských souborů. Podařilo se mi data v poli vzkřísit i po selhání dvou disků, úžasné.

Poučení druhé je: propietární DYI serverová skříň je skvělá, protože mi umožnila server vůbec spustit i ve velmi stísněné místnosti. Potíž je v tom, že rozebírání celého serveru kvůli výměně něčeho na základní desce je operace poněkud riskantní. Vážně popřemýšlím nad přesunem celého stroje do racku.

No a poučení pro mě velmi překvapivé, protože jsem si myslela, že tomu pokušení odolám – provozní server půjde celý virtualizovat… Když jsem totiž v tom stresu server zachraňovala, napadla mě taky myšlenka, co by se stalo, kdyby odešel i systémový disk (ten je tam sám, žádné zrcadlo). A ačkoliv pečlivě zálohuju data i konfiguraci v /etc a v dokumentaci serveru mám zapsaný postup instalace všech komponent a schraňuju si samozřejmě i instalačku dané verze Debianu, je mi jasné, že na nahození bych potřebovala dnů více. A protože jich tolik normálně nemívám, hrozilo by, že by server v takové situaci nejel i více než týden. Neakceptovatelné.

Mám stále v provozu starý server, nicméně na tom jede jiná verze Debianu, a přenos tam není možný jen tak 1:1, krom toho je to stroj ve chráněné LAN. Na tenhle stroj nějakou produkci přesouvat bez virtualizace je prakticky nemožné…

 

Další díly seriálu<< Server 15: využití zahálejícího výkonuServer 17: Virtualizace serveru >>