Od doby, kdy jsem začala vyvíjet na volné noze, a to je už nějaký ten pátek, používám domácí servery. Původně sloužil vlastně jen jako print a fileserver a šlo jen o další pc s MS systémem. V okamžiku, kdy jsem se seznámila s linuxem, stal se ze serveru zcela pod mou kontrolou nedocenitelný pomocník. Evoluce pak pokračovala logickou cestou – na vlastní server jsem si přesunula i své domény a spustila jsem i vlastní poštovní server a spoustu dalších služeb, které usnadňují vývoj, jako git, RMS a další. Dnes na tomto serveru hostuji více domén, a funguje k mé spokojenosti. A ve skutečnosti už provozuji serverů vícero, kvůli redundanci a především kvůli bezpečnosti.

Toto je díl 7 z 10 seriálu Projekt domácího serveru

Nic nového jsem nevymýšlela a sáhla po starém dobrém Debianu, bez instalovaných grafických UI, tentokrát ovšem v nejnovější verzi. Na něm opět moji oblíbení Apache2, Exim4 a MariaDb. U těchto komponent zafungovala stará konfigurace, takže jsem ji jen optimalizovala a především u poštovního serveru ještě zásadně vylepšila a realizovala tak požadavky, které už dlouho ležely v šuplíku. Původní záměr, přenést weby ze starého serveru na nový 1:1 nevyšel kvůli novému PHP7, který postrádá už dlouhá léta nepodporovanou a zastaralou knihovnu mysql, kterou ovšem používaly některé weby, které jsem provozovala. Takže to bylo pracnější.

Mezi tyto weby patřil i stařeček Mantis – ke cti jeho autorů se ale upgrade podařil napoprvé, beze ztráty dat a bez potíží.

Horší to bylo s OpenCart eshopem, jehož migrace byla výrazně komplikovanější.

Migrace Git repozitářů (resp. Gogs) – samotné rozchození Gogsu není nikdy úplně mechanická záležitost, ale opět, podařilo se relativně rychle.

Obrovský výkonový přebytek nového serveru mi umožnil spustit i virtualizaci, použila jsem Qemu-KVM. Na virtuálních serverech si teď zkouším rozchodit další služby, na které jsem na starém železe nemohla ani pomyslet. Pochopitelně bylo třeba aktivovat CPU podporu virtualizace v Biosu, což není na serveru bez grafické karty úplná trivialita – stálo mě to koupi bazarové grafické karty za 200Kč a fyzické cvičení při přenosu monitoru.

Při rozchození virtualizace jsem neřešila žádné výjimečnosti, snad až na pár mírně adrenalinových pokusů při konfiguraci sítě hosta, které potenciálně hrozily odstávkou serveru.

Možná jsem stará škola, ale přenos celé produkce na virtuál mě nijak neláká, mám stále ráda provoz na reálném železe. A to i přesto, že si plně uvědomuju výhody chodu ve virtuálu.

Další díly seriálu<< Server 6: Konstrukce a chlazeníServer 8: zkušenosti >>