Od doby, kdy jsem začala vyvíjet na volné noze, a to je už nějaký ten pátek, používám domácí servery. Původně sloužil vlastně jen jako print a fileserver a šlo jen o další pc s MS systémem. V okamžiku, kdy jsem se seznámila s linuxem, stal se ze serveru zcela pod mou kontrolou nedocenitelný pomocník. Evoluce pak pokračovala logickou cestou – na vlastní server jsem si přesunula i své domény a spustila jsem i vlastní poštovní server a spoustu dalších služeb, které usnadňují vývoj, jako git, RMS a další. Dnes na tomto serveru hostuji více domén, a funguje k mé spokojenosti. A ve skutečnosti už provozuji serverů vícero, kvůli redundanci a především kvůli bezpečnosti.

Toto je díl 21 z 23 seriálu Projekt domácího serveru

Když to bylo vše připraveno, provedla jsem finální migraci dat ze záložního serveru, která trvala rsyncem pár minut (pouze změněné soubory), nastartovala jsem zastavené služby a provedla změnu v port-forwarding NATu na hlavním routeru. Tím staronový stroj převzal veškeré služby. Stránky se od té doby načítají prakticky okamžitě, vše funguje okamžitě, bez jakéhokoliv pocitu čekání. Některé náročné operace valcMonitoru (výpočet Soc/U křivky) byly mnohem rychlejší už na šestijádru 5 5600, ale tenhle nový CPU je svým brutálním boostem spočítá taky prakticky ihned.

Při nízkém nočním zatížení vypadá top v systému hypervizoru s pracujícími čtyřmi virtuálními stroji takto:

Top čerstvě spuštěného hypervizora

a teploty při tomto zatížení jsou při devíti stupních okolní teploty opravdu velmi nízko:

teplota serveru

Spotřebu mi při takto “vytíženém” serveru ukazuje klešťový multimetr na DC straně kolem 40W. Režie hypervizora si tedy přeci jen nějaký malý výkon vyžádala, protože na fyzickém stroji měly tytéž služby v nočních hodinách doslova nulovou zátěž. Hypervizor se čtyřmi běžícímu virtuály řeší něco (velmi) málo neustále.

Stačí ovšem vyvolat zátěž databáze, spotřeba se krátkodobě vyšplhá někam k 150W a teplota Tctl okamžitě vzroste přes 50°C. Při déle trvající zátěži se CPU zahřeje na 70°C – víc jsem jej zatím zatížit nedokázala. To se ale změní s jarním sluncem, až příjde ke slovu ve vyšší míře vytěžovač, který teď, v zimě, stále hodně škrtím.

Co se nároku na paměť týče, dala jsem serverům nějaké slušné minimum a po nějaké době se podívám, zda neswapují, když tak jim ještě přidám. RAM ballooning nemám ještě úplně naštudovaný, časem to třeba ještě trochu zoptimalizuju.

Po pár dnech běžného provozu si virtuální stroje vzaly hodně z dostupné paměti:

Top po pár dnech provozu

Spotřeba a teploty

Toho jsem se trochu obávala, ale zbytečně. V idle nebo v mírném zatížení to na DC straně žere 3,8A při 13V (50W), což je srovnatelné s 5 5600. Měřila jsem to navíc s nainstalovanou grafikou, kterou tam nechám do doby, kdy si nebudu zcela jistá, že je hotovo a na server můžu zase na dlouhou dobu zapomenout. Tahle grafika má taky pár svých W v idle.

Mimochodem novému CPU se hodil i nový zdroj, poněkud předimenzovaný 500 Seasonic s mírně lepší účinností Gold. Ten starý 250W FSP ve formátu SFX fungoval celé ty tři roky bez problémů 24/7, všechna čest. Nový zdroj mi občas při startu vyhazuje měnič, trochu nepříjemné, nicméně Victrony mají celkem spolehlivý restart, takže to nakonec naskočí vždy, a když to jede, tak už spolehlivě. Nic nenasvědčuje tomu, že by bylo možné 250VA měnič v UPS přetížit – CPU si teoreticky vezme 140W, a zbytek se do další stovky vleze taky. No, to se uvidí. To co mi v UPSce trpí, je spínaný zdroj pro dobíjení baterie, který se ovšem při provozu na síť podílí s baterkou na živení stroje. Jde o 120W kousek, a občas velmi silně hřeje. DIN Zdroje nad 10A se u Meanwellu sehnat nedají, vhodnější bude časem mu pořídit paralelně připojenou posilu.

 

Další díly seriálu<< Server 18: Racková skříň a montážServer 20: konečně SAS řadič a další výzva >>

Váš komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *