Pro soukromé a pracovní účely používám síťové úložiště souborů, koneckonců, jsem zvyklá tuhle technologii používat přes dvacet let, byl to jeden z prvních účelů zprovoznění domácího serveru. Kdysi hodně dávno, kdy jsem ještě o linuxu mnoho nevěděla, jsem provozovala takový polofunkční NAS realizovaný na routeru s OpenWrt. Občas to fungovalo, občas ne, mělo to problémy naskočit po restartech. Později jsem přešla na běžný serverový linux, na kterém Samba, výborný, užitečný software. A tak to používám dodnes.

Ve svém aktuálním serveru mám jeden vyhrazený virtuální stroj, jehož hlavním účelem je hostovat Sambu. Účel tohoto stroje je identický jako toho původního, má toho na starosti více, zálohuje a spouští různé crony. Ale hlavně poskytuje několik síťových souborových úložišť.

Jedno z nich je pracovní, fyzicky je to LVM disk na Raid6 poli na hypervizora, který se předává virtuálnímu stroji. Za dvě dekády jsem na všelijakých textech, programech a dokumentacích nashromáždila méně než 20GB dat. Takže z hlediska fyzického úložiště jde o velmi nenáročnou úlohu.

Další úložiště je skladiště filmů, fotek a muziky, kam jsem zkopírovala celou svou filmotéku (krom BR, ty neumím rippovat). Celkem několik TB dat.

Hypervizor má k dispozici 8 SSD na SAS řadiči v hotswap backplane. Šest těchto pozic jsem použila pro účely hlavního Raid6 pole, tedy pole s vysokou redundancí a mám tam 6x1TB SSD disků. A právě na tomto poli žije jeden malý LVM disk, na kterém je mé pracovní úložiště.

Binární data mám ovšem z historických důvodů na 5TB 2,5 SATA HDD. Je to disk Seagate BarraCuda 5TB, který se už snad ani nedá koupit. Před několika lety jsem pak sehnala druhý stejný disk, a přidala je do zrcadleného RAID1.

Ten postup byl mimochodem velmi nenáročný: nejdřív jsem dala nový disk do systému a pak na něm vytvořila degradované RAID1 pole a na něm si postavila podle svého zvyku LUKS a na něm pak ext fs. Do toho to pole jsem pak překopírovala data starého disku. Poté jsem do degradovaného Raid1 přidala i ten starý disk, a bylo hotovo. Takže se to obešlo prakticky bez odstavení tohoto souborového úložiště, za pochodu.

Tahle dvojice HDD je ve hotswape slotu 7 a 8 a běží to ke spokojenosti.

Ačkoliv jsou oba disky vzhledem k jejich kapacitě docela nepřekvapivě na SMR technologii, a tudíž nedoporučované do RAID polí, běží v pohodě už čtyři roky 24/7. Smartctl Raw_Read_Error_Rate mají oba disky relativně vysokou, což je prý typické pro Seagate. Jeden z disků má ale i 440 realokovaných sektorů, to je horší. Tohle číslo je tam ale už snad dva roky a nezvyšuje se. Nevím jak se mu to stalo – ve starém serveru se neměl tak dobře jako v tom novém.

Přechod na SSD?

Samozřejmě mě napadlo, ty dva mechanické disky prostě odstavit, data překopírovat na další LVM disk a uvolněné sloty pak osadit dvojicí 1TB SSD, RAID6 pak o ně zvětšit a zvětšit pak i vyhrazený LVM. To by problém nebyl, místa by bylo dostatek. Problém je, že ty mechanické SMR jsou prostě zcela funkční, i po letech, navzdory serverovém typu užití, pro který nebyly navrženy.

I výkonnostně tohle řešení vyhovuje. Nové soubory se na tohle mechanické pole zapisují maximální rychlostí 1Gbps sítě (kolem stovky MB/sec). Že je plno výkonu na straně serveru, není překvapení. Že to tak pěkně rychle běhá i na HDD, je už úctyhodné. Možná tomu pomáhá i RAM cache, nevím, detailně jsem to nezkoumala, ale prostě to funguje bez problémů.

Je nevyhnutelné, že jednoho dne se situace změní. Jakmile odejde (nebo mě začne varovat smarctl) jeden z disků, udělám to tak. Zatím ale k tomu není důvod, já jsem spokojená, smartctl taky nečílí. Takže v duchu hesla – když to funguje, nesahej na to, nechám to tak.

 

 

 

 

 

Další díly seriálu

<< Server 23: Rack